Byla jsem ženou slavného muže

St. K. Neumann (1875 – 1947) je stejně jako Seifert, Halas či Holan jedním z nesmrtelných a nedotknutelných čítankových autorů, o jejichž životě jsme se ve školních lavicích dozvídali většinou neutrální data či ideologické floskule. Ale i oni museli žít svou každodennost, která by se do učebnicových přihrádek dala jen obtížně vtěsnat. Svědectvím o této každodenní, „odvrácené“ podobě života velkého básníka jsou memoáry druhé Neumannovy ženy Boženy Hodačové-Neumannové. Autorka se s „Bouřlivákem“, jak básníka nazývala, setkala v Praze v roce 1904. Začala navštěvovat i proslulou vilu v Olšanech, kde se u tehdejšího anarchisty a satanisty Neumanna a jeho ženy Kamily scházel výkvět literární bohémy. Zanedlouho se sblížili a v listopadu téhož roku uprchli do Vídně. Následovalo osmnáct let společného života, který je námětem těchto pamětí. Láskyplné chvíle se střídaly s obdobími urážek, temných nenávistí a kratších i delších útěků jednoho či druhého. Neumannova záliba v různých milostných avantýrách je známa. I autorka sama se však z nesnesitelného vztahu pokusila dvakrát uniknout – a to s Neumannovými neméně slavnými souputníky Olbrachtem a Těsnohlídkem. Memoáry zachycují – často v skandálních souvislostech – celou řadu osobností, které patří k nejuznávanějším veličinám naší literatury: Karla Tomana jako pobudu, bratry Čapky jako plagiátory a kariéristy, „vypečenou“ a záletnou Marii Majerovou, Jakuba Demla, Františka Gellnera, Viktora Dyka a další a další literáty, malíře, novináře, anarchisty…